Vážení čtenáři, je tu 4. díl našeho vzpomínání na členy Divadelního spolku Tyl v Bakově, kteří nás v minulosti bavili svými výkony na našem jevišti, či se technicky nebo jinak podíleli na realizaci divadelních představení, a kteří už naši divadelní činnost mohou sledovat jen z nebeských výšin.

Obě, tedy Magda Melicharová a Vlasta Bobková alias Bobina, si neklademe za cíl předložit Vám nějaká encyklopedická fakta. Prostě se snažíme jen vzpomínat.

A dnes budeme vzpomínat na ochotníky, jejichž příjmení začíná na písmeno „K“

M: Pan Antonín Kouba (1911-1986), na něj si už obě moc nepamatujeme, proto jsme poznatky o něm čerpali opět z kronik. Víme, že hrál i režíroval v předválečném i poválečném období. Na režii se v několika případech podílel s panem Jaroslavem Antošem st. – např. hry: Moje teta, tvoje teta, Romeo, Julie a tma, Paní Mincmistrová…

Sám pak režíroval hru Jen na lékařský přepis a Paní Marjánka, matka pluku, kde i sám vystupoval.

B: A já jsem něco vyzvěděla o paní Anně Krupičkové, mamince paní Zdeňky Bláhové.

Víme, že sama hrála např. ve hře Kaviár nebo čočka, ale hlavně se o ní tradují různé historky jako o divadelní nápovědě. Během hry dokázala prý bravurně napovídat a ještě k tomu ukazovat na ty, kterým ten šeptaný text patří. No, to byste nás dnes, páni režiséři, hnali. I když mně by to osobně o zkouškách vyhovovalo …

M: Dej pokoj, text je v divadle základ. Na druhou stranu výše uvedený způsob, tak dokonale ovládaný paní Krupičkovou, vysvětluje ten fakt, kolik her dokázali dříve ochotníci nacvičit.

B: No, ale kdysi. U dnešního diváka, zvyklého na televizní i profesionální divadelní inscenace, bychom pěkně pohořeli.

M: Dalším od písmene K, je pan Václav Kešner (1916-1996). U ochotníků režíroval i hrál, pamětníci vzpomínají na jeho režii her: Selská láska, Jak přišla basa do nebe, na takříkajíc „klukovské“ představení hry Dva roky prázdnin.

• 

• 

B: V roce 1970 s p. Josefem Bubákem založil loutkohereckou skupinu při Osvětové besedě Bakov nad Jizerou, která působila nad bývalou školní jídelnou ve staré škole, v místech dnešního Muzea Bakovska. Tam režíroval představení pro děti, vodil loutky i ztvárňoval kulisy. Po zrušení této loutkové scény si pak s Divadelním spolkem Tyl rád zahrál v Lucerně, Lucifera v Hrátkách s čertem, hajného Trnku ve Strakonickém dudákovi, v Čapkově Loupežníkovi…

M: V jeho loutkoherecké práci mu pomáhala jeho žena Ludmila Kešnerová (1933-2022) a zahrála si i sním ve hře Moje teta, tvoje teta…

B: A ještě mi tady z kronik a historických fotek vynořuje tvář p. Václava Knébla. Starší pamětnící si ho vybaví ve hře Naši furianti a ve slavné inscenaci Vojnarky s Národním umělcem, hercem Jaroslavem Vojtou.

M: A teď 2 osobnosti, na které si už dobře pamatujeme, máme je spojené nejen s našimi divadelními začátky, ale takříkajíc i s naším produktivním divadelním obdobím.

B: Ano, Hana Klokanová (1941- 2015) a Karel Klokan (1930-2012)

Oba herečtí mistři, hlavně v oboru komických rolí, i když uměli skvěle zahrát i „na vážno“. Byla to opět dvojice lidí, pro které bylo divadlo vším. Viděli jsme je v mnoha divadelních inscenacích spolu. Strakonický dudák – Kordula, Vocilka, Loupežník – soused a skvělá a mnohokrát oceněná Fanka, Popraska na laguně, Věno slečny Laury, Nejkrásnější válka, Nebe na zemi, Hrátky s čertem – čert ze mlýna a Káča, Treperendy, Amnestie, Lumapacivagabundus, Karel účinkoval skvěle i ve hře A jitra jsou zde tichá, Krajnice báječných cest, Hana zase v Menzlově hře Tři v tom.

Karel zářil i v komických dvojicích – ať už s Václavem Pěnkavou nebo s Jardou či Jiřím Antošem.

M: Oba nezkazili žádnou legraci, rádi zpívali, takže účinkovali i v mnoha divadelních klubech. Nelze zapomenout na jejich společné zpívání s kytarou. To jejich „K ku, ruku, ků“, a „Tů solo, tů“ z repertoáru Kučerovců nemělo chybu.

 B: A nesmíme zapomenout, že Karel spolu s Vaškem Pěnkavou založili i Dětský divadelní soubor, v jehož vedení jsi potom ty, Magdo, pokračovala s Vaškem. Z tohoto souboru vyšly i naše nynější dámské herecké hvězdy. Karel tam s nimi nastudoval hry Sedm sestřiček, Zahrada vil, Děvčata z Brook Valley.

M: Tady by nám na vzpomínky nestačilo ani celé Bakovsko.

B: Máš pravdu.

• 

• 

• 

A je zde třeba zmínit od K i dalšího představitele malých rolí a jevištního technika pana Miroslava Kynzla. Málomluvného, ale obětavého pomocníka a představitele pánů ze společnosti, sluhů i německého vojáka …. .

M: A dnes se musíme zmínit ještě o dalším divadelním oboru a kategorii.

A to o maskérech a kadeřnících. Dlouholetým maskérem našeho spolku byl pan Antonín Kuna (1907-1993). Drobný, usměvavý mužíček, který uměl skvěle nanést tu „divadelní tělku“, tedy něco jako dnešní Dermacol, nalíčit, poctivě nalepit fousy či knír, a po kterém nám dodnes v divadelním šuplíku zbyla sada starých líčidel. Ani ten nepohrdl malými rolemi ve hře Kaviár nebo čočka, Slaměný klobouk, či Lucerna.

B: A za kadeřníky sem, sice od písmene J, vpašuji p. Helenku Jírovskou. Vždy usměvavou dámu, která uměla excelentně upravit hlavičky našich herců a hereček. Bohužel odešla z tohoto světa velmi brzo.

M: A tou divadelní kategorií jsem myslela scénickou hudbu, či hudební doprovod v kabaretních a klubových písničkových pořadech. Tady byl pro nás léta neodmyslitelným partnerem Orchestr Kotva Ládi Hyky ve složení p. Ladislav Hyka z Klášetra Hradiště nad Jiz, klavírista a kapelník, p. Půta, skvělý houslista, p. Pavlásek – housle, p. Brodský Vladimír – buben. Pánové byli dobří í hudebníci a taky vděční diváci. Často se i do hry natolik vžili, že zapomněli začít preludovat. .

B. Ale s námi zpěváky – nezpěváky, jako jsem já, měli svatou trpělivost.

 Panejo, tento díl byl tedy nabitý.

Tak na shledanou. A příště písmena L a M.

Vaše Magda a Bobina