Ve scénce o osvobození našeho města jsem dostal roli rudoarmějce, kterého požádali, aby do našeho města přijel pozdravit občany. Přijel až 10.5.1945.

Z Bakova okupanti utekli bez jediného výstřelu a prvního vojáka Rudé armády viděli obyvatelé 9.5., když přijel na kole.

Musím říct, že mi nějak bylo jedno, kdo v naší scénce je Rus, Němec nebo Čech, ale při naší hymně, která hrála na konci, jsem cítil hrdost!

Hrdost na to, že jsme to všechno zvládli, my Češi.

Vystupoval s námi pětadevadesátiletý otec naší Vlasty Bobkové, který po svých vzpomínkách na konec války vyjádřil svoje přání, abychom to nikdo nikdy už nezažili!

Přišel s pomocí chodítka, posadil se a mluvil o květnu 1945, ale vlastně celou dobu mluvil o dnešku a dnech budoucích!

Je mu 95 a ví, co je na světě nejdůležitější. Musí nám být 95, abychom to věděli?

Vlasta Bobková nádherně zpracovala jeho vzpomínky na ty dny do scénky, která trvala 20 minut. Pomohli nám vojenští ochotníci, pánové s originál uniformami a zbraněmi a vozidly. Nicméně hlavně to bylo o příběhu pana Hyky. Děkujeme, Vlasti, že tě máme! 🙂