VLASTA Bobina BOBKOVÁ
1) Ke hraní mě přivedla touha se do někoho , něčeho převtělovat a pouštět uzdu fantazii a v roli někoho jiného si trochu užít toho , co bych asi normálně nezažila. A jako dost mladou taky touha vyjadřovat i „velké  myšlenky k světu a lidem. „Tomu se teda už dnes směju…a když jsem poprvé zažila lechtavý pocit směsice trémy a jistého emočního napětí na scéně, tak jsem tím byla trochu posedlá. A ráda jsem všude kolem sebe pozorovala lidi , co si asi myslí , co prožívají , jak se při tom hýbou , mluví. To už ale bylo v období , kdy jsem navštěvovala divadelní dílny a chodila do lidové konzervatoře.
2)  Za studentských dob  to bylo jednodušší. Záleželo je na mně, jak si to zorganizuju. Jen jsem musela zvládat školu , jinak by asi rodiče protestovali. Ale já jsem byla celkem šprt, dokázala jsem se učit i na zkouškách mezi výstupy a po návratu ze  zkoušky. Rodiče to, myslím celkem vítali , že chodím někam „mezi lidi , do kolektivu“, byla jsem , věřte , nevěřte, dost introvert a pecka domácí . Když už jsem byla  starší, kolem 19,20 let, dokázala jsem i dostatečně flámovat , trávila jsem víc a víc času s kamarády od divadla , následovně i s přáteli ze školy. Někdy se o mně vyjadřovali moji rodiče jako o našem „bohémovi“.Ale zase na druhé straně jsem dokázala i zabrat ve škole, protože  jsem se bála abych nepohořela ,šlo přece o mé budoucí povolání. Nebyla jsem nikdy tak dobrá , abych se divadlem živila,vždycky jsem věděla , že to bude můj koníček. Ale za to velký.
Za prvního manželství jsem si taky divadlo prosadila, ale určité výhrady ze strany mého manžela byly. Docházelo i ke sporům , co je přednější. Ale pro mě vždycky platilo , že láska k člověku a nějaké činnosti se nedá srovnávat a  partner tudíž nemá na co žárlit.
A než jsem se vdala podruhé/příčinou rozpadu prvního manželství ale nebyl spor o mou zálibu/, dala jsem mému Slávkovi jasně najevo , co pro mne divadlo  a  společné trávení času s přáteli z divadelního spolku znamená. Kdyby s tím nesouhlasil, asi bych si ho nevzala . V poslední době někdy na  to zafrflá, ale spíš je líný už mě při těchto aktivitách následovat , ale jinak je to v pohodě a má pochopení. I když to nikdy moc otevřeně neřekne, mám pocit , že je na mne někdy i trochu pyšný , když se mi něco povede. A znáte to , s věkem je hlavně důležité , když je doma vypráno a uvařeno.
3) Divadlo a život v divadelním kolektivu mi dalo hodně životních přátelství, oporu v těžkých chvílích , a taky ze mne udělalo trochu více extroverta.Naučilo mne  nebát se mluvit  na veřejnosti , pouštět se do věcí , do kterých bych se styděla pustit. Dělat si šprťouchlata a srandičky, jen , když se lidi baví , zbavovat se pocitu trapnosti , že se to pro mne nehodí.
4) Já jsem v podstatě ráda  za každou roli, jen když hraju a mohu stát na tom jevišti s ostatními. Ale je pravda , že mám v poslední době  ráda role , které diváka rozesmějí a pobaví. To víte Julie , Roxany ani krásné dámy už to nebudou, i když já spíš lituju , že jsem si třeba  nezahrála Lízu Doolitlovou  v Pygmalionu, i když čtené zkoušky už jsem absolvovala, pak z toho však nějak sešlo
5) V poslední době mě trápí to ,že při prvních aranžovacích zkouškách už ostatní kolegové umí text. A já , i když se doma snažím učit , to ne a ne dát. Potřebuju si ten text spojit s pohybem , situací , takže si ho osvojuju  s pokračujícími zkouškami. To vždycky irituje naše režiséry, ale mám to tak. Nebo že by to už byla ta naskakující skleróza? A pak prý jsem někdy moc v pohybu či aktivní , tak se musím mírnit.Ale co už nadělám , když už jsem dospěla do toho seniorského věku? Doufám , že to ještě se mnou chvíli ostatní na jevišti vydrží. Vždyť ještě se najdou role všelijakých meger, babiček a potrhlých ženských v pokročilém věku. Pak už si asi pořídím pořádné brýle a pohodlnou židli a budu napovídat.